Foto: Shutterstock
„Když jsme příbuzným oznamovali, že se nám narodil malý Vlastík, mnozí z nich nám dali docela najevo, že jsme mohli vybrat něco lepšího. Moje máma, která nemá problém všechno říct na plnou pusu, dokonce prohlásila, že to je jméno pro starého chlapa. Mrzelo nás to, ale co už, utěšovali jsme se tím, že je hlavní, že se Vlastimil líbí nám a na ostatních zase tolik nezáleží,“ popisuje Alena.
V té době ale manželé ještě nevěděli, že až začne Vlastík sbírat vlastní rozum, bude rodičům své jméno vyčítat. Nedaří se jim ale zjistit, jestli to má chlapec z vlastní hlavy, nebo jestli ho naočkoval někdo z rodiny.
„Syn je momentálně ve druhé třídě a už několik měsíců nám intenzivně vyčítá svoje jméno. Chodí za námi dokonce s tím, že by se chtěl jmenovat jako někteří jeho spolužáci. Třeba Petr nebo Matěj. Nejdřív jsme si mysleli, že je to jenom nějaký dětský rozmar, který za pár dnů přejde, ale opravdu už to trvá několik měsíců. A na svojí straně má samozřejmě i moji mámu, svoji babičku. Ta sice tvrdí, že ho k ničemu nenabádala, ale kdo ví, jak to bylo,“ tvrdí Alena.
Ona i manžel jsou opravdu nešťastní z toho, jak moc negativně jejich syn vnímá svoje jméno. A nutí je to samozřejmě přemýšlet i o tom, jestli se před lety opravdu nerozhodli špatně. Na druhou stranu ale nechápou, proč zrovna Vlastimil budí takové emoce.
„Nevím, co mám dělat, a dokonce trochu uvažuju o tom, jestli nezjistit, jak je to se změnou jména a synovi to nepovolit. Chci, aby byl šťastný, ale zároveň si nedovedu představit, co všechno by to obnášelo a jestli bych si dokázala zvyknout, že můj Vlastík už není Vlastík,“ uzavírá Alena.
K článku se vyjádřila psycholožka a mentorka osobního rozvoje Natalia Byková:
Tato situace, kdy dítě odmítá své vlastní jméno, bývá pro rodiče velmi citlivá. Mají pocit, že udělali chybu v něčem, co tehdy dělali s láskou a nejlepšími úmysly. Důležité ale je vědět, že nejde o selhání. Jméno, které vybírali s citem, se může časem dostat do konfliktu s vývojem dítěte, tlakem okolí nebo jeho vnitřní potřebou.
Druhá třída je obdobím, kdy si dítě začíná uvědomovat svou identitu ve skupině. Chce zapadnout, nevyčnívat. Děti vnímají rozdíly velmi citlivě a snadno přebírají hodnocení z okolí. Někdy stačí jediná poznámka spolužáka nebo člena rodiny – a dítě začne své jméno vnímat jako něco, co ho odlišuje nebo znejišťuje.
Je důležité zjistit, co za odmítáním stojí. Jde o silný emoční odpor, nebo spíš o přání typu „chci Lego, pejska, nové jméno“? Vnímá jiné jméno jako modernější, oblíbenější? Nebo přebírá postoj někoho z širšího okolí – třeba nechtěně zaslechnutou poznámku od příbuzného?
Dětský psycholog může pomoci rozklíčovat, co dítě skutečně prožívá. Někdy dítě přes jméno nevědomě komunikuje i jinou potřebu – chtělo by být odvážnější, oblíbenější a věří, že jiné jméno mu to umožní. V takovém případě může pomoci hledat pozitivní vzory se stejným jménem, ukázat mu, že i Vlastimil je jméno silných a inspirativních osobností. Zároveň je důležité vyloučit výsměch nebo šikanu ve škole. Dítě o tom často otevřeně nemluví, ale důsledky mohou být hluboké.
A pokud se i přes veškerou podporu ukáže, že se dítě s jménem dlouhodobě neztotožňuje, je možné uvažovat o změně. Ne jako o selhání, ale jako o cestě k většímu přijetí a psychické pohodě. Rodiče tehdy udělali to nejlepší, co mohli – a dnes mohou dítěti pomoci najít, kým skutečně je. Ať už se jmenuje jakkoliv.
|
Natalia Byková je psycholožka a mentorka osobního rozvoje  V oblasti psychologie a mentálního zdraví se pohybuje od roku 2005 a jejími kurzy a programy prošlo více než 12 000 lidí. Pomáhá lidem, aby se stali svou lepší verzí a začali žít naplno. Vytvořila online kurzy, které lidem pomáhají pochopit svá skutečná přání, zbavit se vnitřních omezení, důvěřovat a věřit sami sobě, brát odpovědnost za svůj život do vlastních rukou, objevovat svůj potenciál, zlepšovat oblasti zdraví, vztahů a financí, posouvat se ke svým cílům v radosti a bez vyhoření. Více informací najdete na Instagramu nebo na nataliabykova.cz |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na [email protected].
Nový komentář
Komentáře
Pěkné jméno, u nás je jich několik.
Všichni obviňují babičku, jako by to dítě nemělo vlastní rozum a to jméno se mu fakt líbit nemohlo z jeho vlastního rozhodnutí
taky mám jméno, které nemá široko daleko nikdo, kromě žen o 50 let starších. Nikdy se mi nelíbilo, ani jako dítěti, a moje matka na to vždycky jen řekla, že bych přece nechtěla být třetí Petra nebo Kateřina ve třídě. No chtěla, než jediná .... Nesnáším to jméno dodnes a nezmění se to.
Můj brácha je také Vlastimil.
Můj syn se také jmenuje Vlastimil (po tátovi), je mu 15 a žádný problém se jménem nemá. Jediný problém byl, že s jeho jménem nikdy nebyla žádná propiska nebo klíčenka ??. Rozhodně si nemyslím, že to je nějaké archaické jméno pro důchodce.
Pravděpodobně se mu děti ve škole smějí, možná právě ten Petr nebo Matěj. Nedivila bych se. Jméno Vlastimil bylo archaické už před 50 lety, a i dneska to dítě bude široko daleko jediné s tímhle jménem. V druhé třídě kluk stojí o to být součástí dětského kolektivu. Nechce vyčnívat a být terčem "vtipných" poznámek. A samozřejmě že to řeší, protože je to pro něj velký problém. Dospělý člověk už třeba ne, protože získal věkem a zkušenostmi určitý nadhled a sebevědomí, ten si může říct, že ho to nerozhodí, ale malé dítě to samo většinou nezvládne, a neví, co má dělat, jak se bránit. To by ho měli rodiče naučit, když už mu dali takové blbé jméno. Kdysi dávno jsem měla dva spolužáky - Marián a Vojtěch. Těm to taky dali rodiče asi za trest, ti kluci měli "veselo" celou devítiletou školní docházku. Oni se tedy spojili a čelili posměváčkům společně a jeden se zastával druhého, no a pak k nám do třídy v osmičce přišel René a "pozornost" se částečně přesunula i na něj, takže těmhle dvěma se trochu odlehčilo. Pokud vím, nikdo z těch tří se v dospělosti nepřejmenoval. Nicméně si myslím, že by si to v dětství bývali rádi ušetřili, jenže tenkrát možná ani nešlo se jen tak přejmenovávat jako dnes, platily jiné zákony.
Máme syna Vlastu, nikdy si na nic nestěžoval. Ani ze strany kamarádů ve škole jsem nikdy neslyšela, že by se mu někdo posmíval. Prostě se mi líbilo.
Nedělá jméno člověka, ale člověk jméno
I z Vlastimila se dá udělat fajn oslovení, aby to vyhovovalo dítěti. Navrhla bych mu (foneticky) Stymi nebo Tymi. Po jeho schválení se domluvit s učiteli, ať mu tak říkají také a je to. Změnu jména klidně povolit, ale až mu bude 18, do té doby mu můžou říkat, jak je mu libo, ale přejmenování bych nechala až na jeho plnoletost.
Já mám běžné české jméno a nejsem s ním spokojená dodnes. Ještě zdrobněle, ale v základním tvaru nee a ani mi tak nikdo neříká. Dcery taky občas zabručí cosi že jim jejich jméno nevyhovuje. To je asi normální. Přitom mají taky běžná jména co jsou v kalendáři. Teď jsem těhotná, víme že čekám holčičku ale kdyby to byl kluk, měl by jméno které má v ČR 19 nositelů. A taky nevím co by na to v budoucnu řekl, ale jde to úplně dokonale k příjmení
No tak hlavně, aby se školou nenavštívili Cimrmanovu hru "Záskok". :-)
Taky za tím vidím babičku, nemusí nijak nabádat, stačí poznámky, narážky apod.
Aspoň malej ví, že když se zavolá Vlasto, Vlastíku, tak jde o něj a neotočí se pět dětí najednou.
No, hledala bych za tím babičku. Osmileté dítě by svoje jméno pravděpodobně ještě neřešilo, nebo aspoň ne tak intenzivně, zvláště, když ho maminka oslovuje Vlastíku, což je výrazně láskyplné. Celkově nechápu tu drzost, aroganci a fakt odporné chování ze strany prarodičů nebo kohokoliv v rodině, co se týče jmen. Nemají absolutně žádné právo kritizovat nebo se jakkoliv vyjadřovat ke jménu dětí. Můžou mít názor, a ten ať si nechají pro sebe, včetně ventilací typu "a proooooč takové jméno, proč ne raději Xxxxx?" Protože to není tvoje dítě, babo!! V tomto případě bych dost důrazně uhodila na babi, jestli v tom má prsty a pokud ano, což si myslím, že jo, tak bych ji osobně velmi důkladně vysvětlila, že je její vina, že je dítě psychicky v háji a že s tím okamžitě přestane, jinak budou důsledky. Dítě bych si nikým, a už vůbec ne prarodiči, deptat nenechala. Sorry, nevěřím tomu, že to má dítě ze své hlavy nebo že školy. Vlastimil je tedy výjimečně blbý jméno, a rodiče rádoby vlastenci, ale Vlastík je zdrobnělina úplně v pohodě a kdyby to klukovi někdo dospělý nehučel do hlavy, byl by asi klid. Takže za mne, žádné přejmenování by se nekonalo a okolí by bylo důrazně poučeno o mém názoru a důsledcích toho, jestli by snad pokračovaly nějaké pokusy to dítě znejistit nebo ovlivnit.
Myslím, že málokdo je spokojený se svým jménem, vždycky se najde někdo kdo má jméno lepší a ten dotyčný chce zase jméno jiné.... Jinak za mě Vlastík je pěkně, ale tak každému se opravdu líbí něco jiného.... Můj syn byl taky nespokojený se svým jménem a ptal se nás proč jsme mu dali tak blbé jméno, no tak jsem mu jednoduše řekla, že jsem mu ho vybrala protože se mi to jméno líbí a že může být rád, že jsem mu nedala daleko horší a začala jsem mu říkat různá pro mě blbé jména, no a můj syn mi jen odpověděl, že je rád, že jsem mu nedala horší jméno....
Klukovi se ani moc nedivím, taky znám kluka, kterému dali rodiče zase cizí jméno ( teď se teda už vyskytuje častěji ) a ten se zase ptal, jestli by nemohl být Pavlík nebo Martin. U těchto rodičů vlastenců se vyplatí dát ještě jedno jméno a říkat mu tím prostředním. To už je lepší ten Rosťa. Nebo můžou dát syna pokřtít a říkat mu jménem po kmotrovi. Syna bych nechala přejmenovat, ale jen jednou.
Já jsem byla jediná ve škole, syn byli dva. Ale mě říkali, že by si mě každý pamatoval i kdybych byla Eva nebo Jana, což nechápu, protože jsem nebyla zase takový výlupek a učila jsem se dobře.
Mně se taky kdysi nelíbilo, jak se jmenuji. Mně se líbila Šárka. Ale pak mě to přešlo. Můj starší syn mi také vyčetl, jak jsem ho blbě pojmenovala. Všichni kluci jsou pojmenovaní líp. Jsi ve třídě jediný toho jména? Jsi. Tak vidíš, aspoň jsi v tomto jediný. Tak se s tím smiř, a v osmnácti se můžeš nechat přejmenovat, když na to budeš mít finance - ono to není zadarmo. Já jsem to tak bolestně neprožívala, děcka jsou prostě taková.