Foto: Shutterstock
„Ačkoli jsme s manželem původně plánovali dvě děti, nakonec jsem se rozhodla, že mi jedno bohatě stačí. Můj muž se s tím sice nějakou dobu nemohl smířit, ale nakonec musel, protože mu nic jiného nezbylo. On by si to druhé asi těžko odnosil, odrodil a byl s ním doma. Svého rozhodnutí nelituju, ale netušila jsem, že se jednou budu zpovídat svému dospělému synovi,“ tvrdí Dana.
Její osmnáctiletý syn Dominik se prý nedávno zeptal otce, proč vlastně mají rodiče jen jeho. Očekával zřejmě odpověď ve stylu, že se o druhé dítě snažili, ale nešlo jim to. Otec mu ale prozradil, jak se věci mají, že sourozence nemá kvůli matce, která chtěla radši budovat kariéru než být s dětmi doma. A od té doby se s ní Dominik nebaví.
„Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co má Dominik za problém a proč se se mnou najednou přestal bavit. Když jsem na něj zatlačila, spustil na mě, že ho zklamalo, jak jsem sobecká, že ho mrzí, jestli pro mě v dětství byl takovou přítěží a nikdy mi prý neodpustí, že je kvůli mně jedináček a až s tátou umřeme, nebude mít nikoho. Nevěřila jsem svým uším. To mám za to, že jsem ho celé ty roky piplala? Jiné děti by snad byly rády, že se nemusejí o věci dělit se sourozenci a že mají rodiče jen pro sebe a on mi řekne tohle?“ ptá se zaskočená Dana.
Po hádce se synem nastoupila na manžela s tím, proč nemohl absenci sourozence Dominikovi sdělit nějak kulantněji. Ten ale jen krčil rameny, že přece nebude lhát a že mu neřekl ani polovinu toho, na co si během mateřství Dana stěžovala.
„Syna miluju, ačkoli mě to s ním doma nikdy úplně nebavilo. Nechci mít zkažené vztahy, ale nevím, jak z téhle šlamastiky ven,“ uzavírá.
K článku se vyjádřila osobní koučka Sylvie Bennett:
Tento příběh ukazuje, jak složité může být, když se rodič rozhodne pro určitý způsob života, který se v dospívání dítěte může ukázat jako jinak vnímaný. Dana se rozhodla mít pouze jedno dítě, což je rozhodnutí, které vycházelo z jejího nejlepšího vědomí a svědomí v dané fázi jejího života. Ačkoliv to pro ni bylo v souladu s jejími životními cíli, kariérou a osobními ambicemi, je důležité si uvědomit, že i tento výběr mohl mít vliv na jejího syna.
Pro Dominika může být absencí sourozence něco, co se v jeho dospívání vynořuje jako velká výzva. Pro dítě, které nemá sourozence, může být velmi těžké vyrovnat se s tím, že není sdílený ten základní rodinný prostor, který by jinak mohl mít. V dospívání se v něm můžou objevovat myšlenky na to, co bude, až rodiče nebudou. Možná se obává, že zůstane sám, bez podpory. A tyto pocity jsou stejně legitimní, jak jsou pocity Dany, která se rozhodla pro to, co bylo v dané chvíli pro ni nejlepší.
Pro Danu je určitě těžké slyšet od svého syna, že ho zklamala. Nicméně její pocity a rozhodnutí nemohou být automaticky vnímána jako „sobectví“. Každý rodič má právo rozhodnout, jaký bude jeho životní plán, a pokud dítě vyrůstá v láskyplném prostředí, nemusí to znamenat, že dítě bude automaticky trpět. Možná byla Dana přesvědčena, že tím, že se plně věnovala svému synovi, mu poskytla všechno, co potřeboval.
Na druhou stranu, Dominikova frustrace je taky důležitá a zaslouží si pozornost. Pro dítě je to období, kdy se začne intenzivně hledat – jak v rodinné struktuře, tak v otázkách, kdo mu zůstane, až jeho rodiče budou pryč. Je zcela přirozené, že začíná klást otázky a vyjadřovat pocity, které mohou vypadat jako kritika. Ale tyto pocity jsou autentické a zaslouží si, aby byly vyslechnuty.
V tomto okamžiku by pro obě strany bylo nejlepší otevřít upřímnou komunikaci. Dana by mohla Dominikovi vysvětlit, proč se rozhodla mít pouze jedno dítě, přičemž by zdůraznila, že to nebylo o nedostatku lásky nebo sobeckosti, ale o hledání rovnováhy v jejím životě. Dominik naopak dostane prostor říct, jak se cítí a co pro něj znamená mít rodiče, ale už žádného sourozence.
Tato situace může být příležitostí pro hlubší porozumění a vybudování silnějšího vztahu. Pokud by komunikace přetrvávala jako obtížná, rodinná terapie by mohla poskytnout nástroje, jak lépe mluvit a vzájemně se podporovat.
|
Sylvie Bennett je koučka, máma a žena, která pochopila, že to, jak se cítíme uvnitř, formuje všechno kolem nás – naše vztahy, sebevědomí, rozhodnutí i to, co do svého života přitahujeme. Pomáhá ženám pochopit jejich vlastní nastavení, překonat limitující vzorce a začít si věřit. Ukazuje, jak se zbavit toxických přesvědčení, která ovlivňují jejich vztahy, práci i každodenní život. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na [email protected].
Nový komentář
Komentáře
No, moc bych na to nereagovala, ale byla bych výrazně naštvaná na manžela za takový podraz. Koukám, že pán ještě i po těch letech pořád nestrávil fakt, že manželka odmítla být chodící inkubátor pro jeho sperma a odmítla rodit, a místo toho zůstala u jednoho dítěte. A ne, není to rozhodnutí, kde má manžel stejné slovo. Dokud muž nerodí a není připraven být a dítětem třeba roky doma k, tak ne, nemá stejnou délku provazu, za kterou tahá. I jako máma a dětí tvrdím, že když matka řekne "další dítě ne", tak to je prostě víc než mužovo "chci další dítě". Ale stejný ženský metr nepoužívám na obrácenou situaci, kdy žena chce další a muž ne. Tam zase žena musí respektovat NE. Prostě NE je důležitější než JÁ CHCI. Těhotenství je záhul. Já se možná jednou dozvím "a proč je nás tak mooooooc?". Já jsem tedy velký zastánce sourozenců. Považuji to za zdravější prostředí pro děti než jedináčka obklopeného dospělými. Ale je to na každé ženě, kolik bude mít dětí. V článku nevidím problém v tom, že synátor teď dělá tlaky. To přejde. Jako monstrózní problém vidím podraz toho chlapa, protože tohle je něco, co bylo a mělo zůstat mezi rodiči a on nemá žádné právo to vyvalit na syna, protože to udělal naschvál, protože doteď ho žere, že nechtěla další dítě. Ať už byly důvody jakékoli. Bylo to pěkně odporné jak vůči ní, tak vůči synovi.
Jen doufám, že si paní na své " nesobecké a uvážené " rozhodnutí vzpomene, až jí bude osmdesát, nebude soběstačná a to jedno dítě bude mít co dělat samo se sebou a svojí rodinou. To totiž teď máme přesně doma.
A argument "No ale příbuzní dochovali nechodící maminku skoro 10 let" jaksi noc neobstojí, když uvážím, že dotyčná maminka měla čtyři děti a deset dospělých vnoučat, které se střídaly v jejím obrovském bytě, kde měl každý svoji postel a skříň. On je velký rozdíl spát u babičky dvakrát za měsíc nebo tam být celé dny...
Možná by se dalo mladému muži vysvětlit, že na rozdíl od lidí, co mají sourozence, on má na výběr. Bratra nebo sestru si vybrat nemůžeme, máme je, ať se nám to líbí nebo ne. Bez ohledu na to, jestli jsou to příjemné lidé, s kterými si rozumíme, nebo je nemůžeme ani cítit. Máme k nim vztahy nejen osobní, ale taky právní a společenské, a jen tak snadno se to nedá zahodit. Zatímco jedináček si může najít kompatibilní osobnost, se kterou bude mít blízký vztah a porozumění kolikrát lepší, než by mohl mít s vlastním sourozencem. Sám si zvolí, komu dá svou důvěru a přátelství proto, že si to ten dotyčný zasloužil, ne proto, že se náhodou narodil stejným rodičům, a tak je to povinnost.
Já jsem to rodičům vyčítala od svých šesti do deseti let, tehdy se rozvedli. A brzy pak přišla doba, kdy jsem je za to (již mlčky) proklínala...
Od svých 14 do 33 let jsem se kontinuálně postupně starala o čtyři těžce nemocné členy rodiny - oba rodiče byli jedináčkové, takže nejen o rodiče, ale i o prarodiče. Na vše jsem byla sama, nebylo ani s kým si popovídat, natož aby mi někdo s péčí nebo finančními náklady pomohl. Vlastní vztah a rodinu jsem kvůli tomu nestihla, než jsem se po tom maratonu dala fyzicky a hlavně psychicky dopořádku, bylo už pozdě.
Pokud máte jen jedno dítě, zkuste se na to podívat i z jiného úhlu než jen z toho, že bude mít všechnu vaši péči a všechny hračky jen pro sebe.
Pardon, v nadpise je "dospělý syn", tak má víc než 18. No a co? V sousedství má paní syna 27 roků a dvojčata sedmiletá.
Každý člověk chce vždy to co, nemá. Já měla sourozence 4 a byla jsem nejstarší. Jak já jsem záviděla jedináčkům! - "co by jiné děti by byly rády, že se nemusí dělit..." - no to je to, co říkám. Ale na druhé straně, byl to pro mne nejlepší antikoncepční prostředek. Z toho, co všechno děcka rodičům vyčtou, s tím bych si hlavu nelámala. Ano, člověka to zamrzí. Ta paní "to mám za to, že jsem se s ním tak piplala?" To byla její povinnost. To dítě ji nepřinutilo, aby ho ona přivedla na svět. A nechtěla další děti kvůli své kariéře? Ano. Tak manžel to řekl po pravdě. A zase tam není uveden věk rodičů ani toho kluka. Třeba mu ještě můžete vyhovět a sourozence mu pořídit. Ale bude zklamaný.
"Nikdy by jí ale nenapadalo, že...." Koho by to nenapadlo? TU ženu, matku, takže "nenapadlo by to ji" nikoliv jí. Možná by pisatelce pomohlo občas si udělat jeden z vašich testů o znalosti češtiny.
Moment,tak chlapec nebude mít nikoho,až rodiče umřou ? On tedy nebude mít partnerku a svoje děti ? Řekla bych mu,že za rok určitě umírat s tátou nehodláme a až ta doba nastane,tak snad bude mít svoji rodinu,tak je to na světě zařízeno
.
Ze šlamastiky ven teď už ne, jen nechat syna, ať to stráví. Stejně s tím přišel pozdě, obvykle to děti vyčítají dřív. Mě to syn nikdy nevyčítal, taky by mu bylo houby platné. Měl tolik zájmů, že sourozence ani nepostrádal, u babičky bratrance a sestřenice, kamarády. Teď říká, že by se o malou postaral, kdyby se nám něco stalo. Ale on nebyl sobecký ani lakomý nikdy, to je povahou, ne tím, že je jedináček. Mě třeba dělení se se sestrou nevadilo, jen nošení oblečení po ní.
Tak jsem se podívala na stránky Sylvie Bennett. Není tam ani slovo o tom, jaké má dotyčná vzdělání, ale evidentně rozumí všemu. Ženská energie a magnetismus, seznamování, psaní úderných SMS, kterým nikdo neodolá, hubnutí, barevná typologie, intenzivní dýchání, stavy změněného vědomí, aktivace kundalini - všechno holka umí nabídnout. Samozřejmě za odpovídající ceny. Kdo by nedal za pozitivní mindset slabých 15 tisíc, že. Vždycky když na něco takového narazím, padne mi sebevědomí do záporných čísel, protože jsem evidentně naivní, že se živím prací a ne prodejem iluzí.
Další koučka, co se neužiliva na OF, tak to zkouší aaspoň takhle? A paní z příběhu má problém přesně kde? Asi by bylo nejlepší, kdyby neměla vůbec žádné dítě, když se jí podařilo vychovat takového vola? Umí si představit, že by takové kretény, co si stěžují a vyčítají a obtěžují hovadinami i v dospělosti měla dva, nebo tři? Kluk může být rád , že všechno zdědí.