Foto: JK Šperky
Dneska tu proběhne spojení módy a šperků, což je pro ženy taková kouzelná, magická kombinace. Co máte raději – design, nebo módu?
To je záludná otázka. Ideálně to mám ráda ve spojení. Když je móda, oblečení, šperk – to všechno je designem vytvarovaná krása. Vždycky jsem inklinovala k designovějšímu oblečení. Dříve to bylo zdobnější, nebo spíš trochu punkovější. Ale čím jsem starší, tím více mám ráda jednodušší střihy a efektnější látky.
Zajímavý střih, efektní látka, a k tomu volíte šperky?
Ano, přesně tak. Buď jsou šperky tou třešničkou na dortu, která rozzáří celý model, nebo jsou naopak minimalistické, a tím podpoří jednoduchost oblečení. Mám obecně radši věci, které nejsou tolik spojené s konfekcí, protože nemám konfekční velikost a dost často trpím tím, že mi nic nesedí. A proto jsem strašně ráda za Martinu Pipkovou Loudovou, protože za ty dva roky, co se známe, mě má naprosto v oku. Opravdu mi stačí přijít, ona mě obleče, doladí, a je to. I s minimem zkoušek mám nádherný model a ještě mě posouvá dál. I v tom smyslu, že mě dostane k věcem, které bych si sama normálně nikdy nevzala.
Viděla jsem na vašem Instagramu, že jste fotili nějakou novou kampaň. Tam už bylo vidět to propojení se šperky. O jaké šperky šlo? Můžete nám o kolekci něco říct?
Myslím, že typické "signature" šaty od Martiny jsou v současnosti pajetkové róby. Má nádherné látky, které jsou velmi efektní, ideální na společenské šaty, řekla bych až plesové. Vypadají opravdu fantasticky. Martina oblékala například i Céline show, kde jsem ty látky viděla poprvé pořádně, říkala jsem si: „Hele, i kdyby z toho byl jen pytel, pořád to bude vypadat skvěle.“ A myslím, že právě v dnešní době, když máte dobrou látku, stačí opravdu málo. A já mám hrozně ráda její kalhotové kostýmy. Obecně, kalhoty. Když mi je Martina navrhne, úplně si chrochtám blahem, protože mně je vždycky všechno krátké, ale ona má přesně odhad na mou délku, výšku, všechno jí sedí. To je prostě dobrý, jednoduchý střih, který vám padne. Jen to zapnete, jdete. Když je k tomu dobrá látka, tak i obyčejné tričko, halenka nebo sako vypadají skvěle.
A znáte JK Šperky? Měla jste k nim vztah už dříve?
Ano. Byla jsem kdysi na prezentaci jejich kolekce a vím jistě, že jsem tam ty šperky viděla poprvé a byla jsem fascinovaná tím, jak se dá pracovat s drahým kovem, buď hodně zdobně, nebo úplně jednoduše. Takže podle mě krásně doplňují Martinino oblečení.
Nemáte třeba vlastní kolekci oblečení nebo šperků? A chtěla byste mít?
Ne, nemám vlastní kolekci, a musím říct, že jste mě tím vlastně zaskočila. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Ale na druhou stranu, možná by mě víc bavilo být stylistkou. Docela ráda kombinuju věci, když už je mám doma. Baví mě dávat dohromady outfity, i když je pravda, že do toho Martině občas dost kecám, a myslím, že by o tom měla co říct. Ale ano, móda mě vlastně baví, kdyby mi seděla lépe, bavila by mě ještě víc. Objevila jsem to už před lety v Německu, kde jsem poprvé viděla ty malé butiky, designové obchody a vintage shopy, které tehdy v Čechách vůbec nebyly. Bylo to tak 25 let zpátky. Vlezla jsem tam, a najednou jsem nebyla schopná odejít, aniž bych si něco nekoupila. A pochopila jsem, proč to u nás tehdy nešlo. Byli jsme strašně uniformní. Byly tu jen řetězce, a ty jsou tu vlastně dodnes. A všechno byly konfekční velikosti. Kdybych tehdy byla „vysazena“ do takového prostředí, byl by to pro mě pěkný průšvih, to bych pořád utrácela.
Nejste tedy ta žena, která se díky nedostatku na trhu naučila šít?
Ano! To jste mi krásně nahrála. Moje babička byla švadlena. A já jsem si v pubertě šila věci na sebe. Měla jsem doma starou šicí mašinu, singrovku, dlouhé roky. A když jsem se stěhovala, vždycky šly nejdřív kufry a pak ta singrovka. To byla moje stálice. Ale teď už na to prostě nemám čas.
Když jsme u toho, naše maminky často šily věci pro nás děti. Vás by od šicího stroje s tolika dětmi asi už nikdo nedostal, co?
To určitě ne, to by nebyl koníček, ale regulérní práce. Skoro jako zaměstnání. Ale opravdu jsem zvyklá z dětství, že babička nám šila skoro všechno. A já jsem to nesnášela, většinou mi zůstaly někde zapíchnuté špendlíky. A hlavně, kupovala látky ve slevách, takže jsme měli všechno v jedné barvě. A to bylo úplně jedno, co to bylo, všechno bylo v tom odstínu. Pamatuju si, že těsně po revoluci ulovila nějaké neonové šusťáky. A to jsme se se ségrou opravdu „vytáhly“. Jedna měla svítivě růžové, druhá svítivě zelené. A měly jsme to komplet, od hlavy až k patě. Takové to dnes módní monochromatické, jenže tehdy v neonových barvách, které nebyly zrovna in. A dokonce nám ušila i nějaké věci na lyže. A říkali mi třeba „žlutá včela“, „žihadlo“ nebo „střela“. Ale nakonec jsem to ocenila. Ocenila jsem, že jsem měla babičku, která mě naučila šít, protože v době, kdy mi bylo kolem náct a měla jsem málo peněz, jsem si šila jednoduché věci, sukně, topy, dokonce i kalhoty. Bylo na nich vidět, že jsem si je šila sama, ale nebála jsem se toho.
Máte už mezi svými potomky někoho, kdo je vyloženě módní nadšenec? Kdo by třeba nevyšel z domu bez stylizace?
Musím říct, že ano. Jednoznačně Iman. Ta má naprosto neotřelé kombinace a vůbec se nebojí experimentovat. Opravdu, netradiční barvy a kombinace. Teď je úplně posedlá šatníkem mého nejstaršího syna a nosí klučičí věci. Oversize styl. A od malička třeba neměla problém obléknout se celá do černé a vypadalo to dobře, třeba koženou bundu, ale k tomu si vzala plyšáka, kterého si někam připnula. A vypadalo to skvěle. Mělo to v sobě šmrnc a přitom to respektovalo její věk. Theo, ten má módu také rád. Ten je úplně „šatový typ“. Baví ho šaty, vlasy... takový rozvláčný styl. Naopak ten, kdo se módě úplně vyhýbá, je David. Ten klidně odejde do školy v tom, v čem spal, a úplně bez problémů. Včetně toho, že nosí sezonní oblečení tak dlouho, až je úplně mimo sezonu. Dlouho chodí v péřové bundě, až do léta a pak v zimě nenosí skoro nic.
Takže hodně lpí na svém oblečení?
Ne, ne, spíš je líný. To je mnohem triviálnější důvod. Ale zároveň je neuvěřitelně otužilý. Opravdu, on letos v zimě chodil venku jen v jednoduché šusťákové bundě a tričku s krátkým rukávem, a byl v pohodě. Já umírala, ale on v životě neměl ani čepici. Nikdy. I kdyby bylo minus třicet. Rukavice si vzal maximálně na lyže, a to ještě z donucení. Ale je fakt, že v tomhle je opravdu extrémně otužilý.
Všimla jsem si, že jste byli s dětmi na dovolené, a to dokonce se všemi sedmi! V Africe. Jak se dá uhlídat taková skupina?
Musím říct, že to mělo docela komickou předehru. Rozhodli jsme se, že pojedeme v plném počtu. Řekli jsme si, že ano. No ale my měli odlet ve čtvrtek, a mně ve středu odpoledne volali s nabídkou práce. Zamáčkla jsem slzu a říkám Volkánovi: „Mně nabídli tuhle věc, ale asi to prostě nepůjde...“ A on na to: „Počkej, neblázni!“ A já: „Jak neblázni? To chceš letět s těmi sedmi dětmi sám?“ A on: „Zvládneme to.“ Tak jsme svolali rodinnou poradu, jestli to všichni zvládnou. Děti samozřejmě nadšeně souhlasily. A tak opravdu Volkán odletěl sám s těmi sedmi dětmi. A musím říct, že ho hluboce obdivuju. Měli navíc naprosto šílený přestup. Letěli nejprve do Abú Dhabí nebo Kataru, a odtud do Mombasy. Osm hodin let, třináct hodin přestup, pak dalších šest hodin let a ještě dvě a půl hodiny autem. Takže opravdu výzva.
To zní jako velká expedice!
Přesně tak. A co je nejvtipnější, když jsem za nimi dorazila, všichni mi říkali: „Tady byl takový klid, než jsi přijela!“ Mysleli to s nadsázkou, samozřejmě, ale i naše pomocnice v domě říkaly, že s mým příjezdem nastal chaos, děti začaly brečet, hádat se, chtít moji pozornost. Prostě ta ženská energie to celé trochu rozvibrovala. Kdežto když byl jen Volkán, všechno fungovalo klidně a spořádaně.
Plánujete na léto ještě nějakou další dovolenou?
My to většinou střídáme, jedno léto Afrika, druhé Evropa. Letos jsme uvažovali o Turecku, ale zatím nevíme, jestli to stihneme. Určitě ale máme v plánu Chorvatsko, kam jezdíme za kamarádkou. Má dům přímo u moře, v Rogoznici, tam dole, kde už skoro nejsou žádní Češi. To místo milujeme. Chystáme se tam na čtrnáct dní. Ale víte, na co se letos opravdu těším? Poprvé od té doby, co jsme s Volkánem spolu, pojedeme na dovolenou úplně sami. Bez dětí! Nikdy jsme si nic takového nedopřáli, maximálně dvě noci někde, ale to nepočítám. Iman pojede na skautský tábor, David bude u tatínka a dvojčata si vezme babička. Takže budeme mít čtrnáct dní jen pro sebe. Jsme z toho úplně zahlcení, kolik věcí chceme za tu dobu stihnout, včetně úklidu domu a servisu auta, ale asi se vykašleme na povinnosti a někam vyrazíme.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
Sada šperků s čtvercovým modrým kamenem je moc hezká.
Jestli jsou tyhle rozhovory autentický, tak jsou fajn :-).