Foto: Shutterstock
Před deseti lety ještě věřila, že jednou bude žít úplně normální život podle konvencí. Najde si partnera a spolu založí rodinu. Jak ale roky běžely a ten pravý nepřicházel, začala své životní plány pomalu přehodnocovat. Ve třiceti pak měla jasno. Děti mít nebude. Ne že by proti mateřství něco měla. Jen žila stále ještě sama. Muže, kteří se kolem ní točili, by si jakožto životní partnery nikdy nevybrala. A v roli otce jejího dítěte si je nedokázala představit už vůbec. Dobře si pak spočítala, za jak dlouho by porodila, kdyby toho pravého měla teprve potkat.
„Co jsem nikdy nechtěla, to je být starou matkou. Promiňte, já vím, že dnes už je to trochu jiné, ale děti si tak jako tak zaslouží mladou maminku, která jim je přece jen o hodně blíž. A taky jí nezůstanou na krku pomalu do důchodu. Svůj čas jsem prošvihla, takže proč bych se měla do rození dětí za každou cenu nutit a třeba i otěhotnět s nějakým kompromisním týpkem?“ ptá se Michaela, ale sama v sobě má už nějaký ten rok jasno. Namísto partnera a dětí si před pěti lety pořídila jinou společnost. Dvě kočičky z útulku. A veškerou svou lásku a péči věnuje jim.
„Jsou jako moje děti. Ne, nebojte, nejsem praštěná. Nevozím je v kočárku ani jim nečtu pohádky na dobrou noc. Ale naplňují mě štěstím a klidem. Kdo nikdy nechoval kočku, nepochopí. Můžu tedy bez přetvářky říct, že jsem vážně spokojená a necítím, že by mi v životě něco chybělo. Jenže moje rodina ani kamarádky tohle nedokáží pochopit,“ kroutí hlavou Michaela, která kvůli tomu často slýchá slova útěchy a litování. A dodnes musí odmítat dohazování zaručeně skvělých nápadníků. Jenže ona už nechce ani životního partnera.
„Vůbec nic mi takhle nechybí. Rozhodně nemám v plánu někoho si stěhovat do bytu. Nebo se hnát k někomu jinému. Dělám si jen to, co chci, nemusím se nikomu podřizovat, snad jen s výjimkou těch mých chlupatých zlatíček,“ směje se Michaela s tím, že to samozřejmě neznamená, že by neměla kamaráda s výhodami. Jenže v tomto případě jde čistě o vzájemné vyjití si vstříc, co se milování týče. Jejímu okolí to ovšem přijde jako přežívání. Kdykoli tak na to přijde řeč, neodpustí si soustrastné pohledy, povzdechy a ujišťování, že třeba ještě někoho najde a otěhotní.
„Kámoškám a kolegyním je mě líto. Přitom jsou to ony, kdo je tady k politování! Unavené a uštvané matky, nepochopené partnerky, totálně bez vlastního života. Zatímco ony jsou zapřažené v domácnosti, u dětí a chlap na ně dlabe, tak já jsem svou paní. Vyspím se, pobavím, jedu kamkoli se mi zachce. Zkrátka žiju,“ usmívá se Michaela a dodává, že všechny poznatky si nechává sama pro sebe. Dotyčné by si tuhle smutnou pravdu prý stejně nikdy nepřiznaly.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka
Naše svobodná rozhodnutí, jakým způsobem žijeme své soukromé životy, by měla být v ideálním případě akceptována a nezpochybnována. V případech, kdy je naše volba v rozporu se zavedenou společenskou normou a vnímáním „normálnosti“s očekáváním okolí, nastává problém.
Michaela má racionálně zpracované důvody pro své současné nastavení. Pokud tyto důvody ladí i s emocemi (a to považuji za zásadní) a nemají podtext hořkosti a rezignace či kompenzace, vnímám její postoj jako zdravý. Každé ženě nemusí zběsile tikat biologické hodiny, které ji mohou nahnat do pozice, kdy je nutno ukořistit partnera pro naplnění její potřeby mateřství. Bohužel, znám matky, které byly tlakem okolí vmanévrovány do své role a výsledkem není ani šťastné mateřství, a tudíž ani pro dítě šťastné dětství. Okolím podsouvaní „Bubáci“ v katastrofálních scénářích typu „na stará kolena zůstaneš bez dětí sama…“ jsou v porovnání s realitou osamocených rodičů naprosto nefunkční.
Vymezit se a následně si ustát názor, který se vymyká společensky přijatým stereotypům, vždy přináší nepříjemné konfrontace. Žádná volba není k politování. K politování je pouze negativní důsledek našich rozhodnutí, a to je již úkolem každého jednotlivce, jak se s tím vypořádá. Michaelin příběh v tomto bodě nekončí. Její nastavení a pozitivní prožívání svobody a nezávislosti vytváří energeticky volný prostor. A právě tento prostor, bez křeče nutnosti a očekávání často v reálném životě přináší převratné změny.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na [email protected].
Nový komentář
Komentáře
Jsou lidi, kteří pokládají za jakousi svou povinnost single známému či známé najít protějšek. Soudný člověk tomu řekne, mít zbytečnou péči. O kterou nestojí. Chce a konečně může si žít po rozvodu, rozchodu po svém. A poslední, po čem touží je, se zase někomu přizpůsobovat a s někým se sestěhovávat. Takže ochotníci organizují domluvená či nedomluvená setkání. Někdy se i sami potřebují nenápadně zbavit vlastní známosti, kterou potřebují poslat o dům dál. Což je ještě ušlechtilejší pohnutka. Když to člověk prokoukne a ohradí se, jsou ještě dotčení, protože to mysleli dobře a člověk je nevděčný, že to nechce ani zkusit. Dělat někomu proti své vůli pokusného králíka, to je záležitost fakt pro silné žaludky.
Jako čtyřnásobná máma konstatuji, že mívám dost často jazyk na vestě, často vstávám unavená jako večer předtím, obden cukám rameny a vyvracím oči, když se ty ty moje zlatíčka blbě ptají nebo ještě blběji chovají. Nemůžu si denně chodit, kam chci, ani nemůžu dělat vždy to, co bych zrovna chtěla. Protože je nás šest a prostě je to konstelace (dobrovolná a vědomá), která moji individuální potřebu zatlačila hluboko do rohu. A žiju tak ráda. Mám milého, schopného muže a čtyři překrásné děti. Přes všechny kotrmelce, pády a sem tam nadávky jsem vážně šťastná. A jestli je Michaela šťastná ve své podobě života, tak je všechno naprosto v pořádku. Prokuristka firmy, ve které jsem zaměstnaná, také nemá děti, má tři kočky a manžela, který je půl roku v jiném státě, půl roku s ní. Má kariéru, o které se mě ani nesní. A myslím, že ona by nechtěla měnit se mnou, stejně jako já bych nechtěla její život, peníze ani cestování, protože já chtěla děti. Ona ne. Bez lidí jako já by státy vymřely, bez lidí jako ona by firma neměla tak šílený drajv a já třeba dividendy. Každému, jak ten život chce žít. Nic nám po tom navzájem není.
Ono je samozřejmě dost rozdíl, v jaké životní konstelaci je člověk sám. Michaela z článku to původně neplánovala, měla představu o rodině, ale nevyšlo to, a ona se s tím smířila, rozumně došla k tomu, že to nebude lámat přes koleno. Našla si svůj způsob života, který jí vyhovuje, a protože nikdy nezažila, jaké to je mít muže a děti, tak jí to ani nechybí. Zřejmě má dost co dělat, nenudí se, nevidí důvod, proč něco měnit. V jiné situaci je člověk, který tu rodinu měl, a z nějakého důvodu to taky nevyšlo, a teď je sám. Ten to třeba může cítit jako životní prohru a být nespokojený, protože by si přál obnovit, co bývalo a už není. Ale ani jedno přece není v rozporu se zavedenou normou, jak říká terapeutka. Rozvádí se zhruba polovina manželství, jsou lidi, že se rozvedou třikrát i víckrát, jiní se ani neberou, tak kde je ta "společensky zavedená norma", že má člověk být s někým v páru, jinak je divnej?
Tipuju, že ty Michaeliny kamarádky spíš irituje, že ona si dovolí být spokojená a netvářit se, jaká je to tragédie, že nemá muže a děti. To naštve. 
Znám docela dost žen, které jsou spokojené, svobodné a o žádný vztah nestojí, ale jsou to dami po 60. Např. moje bývalá vedoucí v práci, ta nikdy neměla žádný vážný vztah, nemá žádné děti, bylo jí přes 60, a nás všechny co jsme měli rodiny a děti nenáviděla, takže jakmile někomu z nás onemocňelo dítě a musel s nemocným dítětem zůstat doma, tak vždy tomu dotyčnému práci zneprijemnila natolik, že každý z té práce dobrovolně odešel (já taky). Nakonec i vedoucí byla propuštěna, ale to je teď jedno. Ono docela dost lidí říká , že jim vyhovuje být sám, ale ti co nikdy rodinu neměli, toho časem litují a ti co rodinu mají, tak jsou většinou ve stáří rádi, že jsou sami. Já např. v 18 byla přesvědčená, že nikdy nechci děti, děti jsem od svého dětství neměla v lásce a každý vztah ať už s pubertakem nebo dospělým chlapem mi nevyhovoval a po krátké chvíli jsem každého odkopla, protože mi vždy na někom něco vadilo. Ale potom jsem poznala svého partnera, jsem s ním 13let, čekáme 2 dítě a za nic na světe bych neměnila.
Sto lidí, sto názorů na žití a prožití svého života. Není třeba odsuzovat žádný názor, pokud vyhovuje dotyčné osobě, ať si každý žije svůj život podle svého. Nevyžádané rady a falešný soucit nejsou potřeba. Každý se rozhodne dle svého uvážení.A mít děti taky není povinnost.
Zajímalo by mě, proč tyhle vymyšlené ženy furt prudí s nějakým "pravým". Prostě najdu nějakého zdravého, nehnusného s intelektem aspoň kolem průměru, co je ochotný mít děcko ...však to je jedno, stejně se většina vztahů rozpadne a kdyby lidé žili hodně dlouho, tak se rozpadnou nejspíš všechny, tak nač furt loví toho pravého, když nic takového neexistuje!
No, dotycna z pribehu na me moc spokojrne nepusobi. Proc? Protoze skutecne spokojeny clovek za a) nema potrebu obhajovat sva zivotni rozhodnuti pred ostatnimi a za b) nema potrebu litovat zivotnich rozhodnuti druhych (pro ni jspu to mozna jen zivotem utahany, zoufaly matky s blbcem na gauci, ale pro dotycne je to proste spokojeny rodinny zivot, ktery ma sve minusy, ale taky plusy, ktere jim za trochu toho omezeni se stoji. A ten blbec na gauci taky nebude tak zhavej, jinak by s nim nebyla). Kazdopadne preji takovym, at pak svych zivotnich rozhodnuti skutecne nelituji...
Normální život podle konvencí? Vždyť vždy byly nějaké neprovdané slečny, s kočkou, psem, nebo bez. Podle majetku žily buď samy nebo v případě, že nebyly zámožné tak u rodiny. Pomáhaly třeba v domácnosti. Michaela si žije podle svého a nikomu do toho nic není. Ale lidi holt musí mít péči, taky pamatuju tu dobu, dítě vyletí z hnízda, umře pes, manželství jde do kopru, a člověk si té nově nabyté svobody užívá, co si vydělá si může utratit, jede kam chce bez těch keců, že co by tam dělal, nosí si co chce bez těch keců, že v tom je hubený, tlustý a červená barva je pro mladé, a do toho mají lidé starosti narvat mu nějakého plonkovního příbuzného nebo kamaráda, kterého beztak nikdo nechce, aby nebyl sám. Nebo ani on nechce. Nejlepší věta je, ty jsi sama, chudinko, a proč, vždyť jsi hezká.
Tak dneska už se to snad tak nebere. Každý si může žít jak chce, a je nepřeberně možností, co může člověk dělat. Není povinné mít rodinu a děti, a není ani povinné každému zdůvodňovat, prčo žiju tak, jak žiju. Podle mých zkušeností to celkem ani nikoho nezajímá, lidi mají svých starostí dost. Nebo aspoň mně se to nestává, že by všude, kam vstoupím, se okamžitě lidé shlukovali a ptali se mě na to, s kým a jak žiju.
Jo, tu a tam se stane, že se náhodou někdo dozví, že žiju sama, a asi ve třech případech ten někdo projevil něco jako politování. Ale jen jednou mi to bylo vysloveně na obtíž, za to ovšem ti lidi nemohli, ti to mysleli dobře. Neřekla bych, že má Michaela problém k řešení. Vždyť dneska žije velká spousta lidí sama, dávno to není nijak společensky nepřijatelné. 
Pokud je se svým stylem života spokojená je to její rozhodnutí. V okolí mám pár starších lidí kteří se rozhodli stejně a teď se na to dívají jinak a litují toho, protože jsou odkázání na cizí pomoc a jsou pořád sami.
Každá liška chválí svůj ohon. Někdy, když nemůžu, tvrdím, že nechci. Co se týká té "spokojenosti", Dr. Plzák jednou řekl, že absolutně spokojený může být jenom blbec. Normální člověka stále o něco usiluje. Když je ta paní sama se sebou, svými kočkami a svým životem tak moc a absolutně spokojena, proč to musí vyhlašovat do éteru? Včera jsem mluvila s jednou se svých četných známých - neprovdaných, bezdětných, starých a osamělých. Blíží se jí osmdesátka, má zdravotní potíže, je málo mobilní. Vzal si ji k sobě synovec, po třech týdnech ji přehodil ke své nevlastní sestře, která je už pro mou známou cizím člověkem, teď ji stěhují do maličkého bytu. Svůj byt v místě, kde bydlím, opustila a za "rodinou" se odstěhovala o 200 km dál od místa, kde se narodila a celý život žila. Brečí mi do telefonu, naříká, že všichni na ni kašlou, a lituje, že kdysi "ty děcka neměla".